Poustevnice
Napsal Karel Samšiňák
Vydáme-li se z Pleskot po "Šrámkově lávce" pod skálou Hlavaticí přes Žehrovku kolem chaty El torro lesní pěšinou do Libošovic, vstoupíme do rozsáhlého komplexu Lažanských lomů, otevřených v mohutných vrstvách kvalitního cenomanského pískovce. Kámen odtud byl použit např. při dostavbě Svatovítské katedrály a štefánikova mostu v Praze, pobřežních hrází v Hamburku i školní budovy v Sobotce.
Na jednom z balvanů je tu v nice 59x31 cm vytesána postava dívky s velkým křížem a kalichem v ruce. Dle zjištění dr. J. V. Schezbala byla plastika inspirována Maxovou sochou víry na náhrobku Zachariáše Römische († 1832) na Malé Skále. Můj děda Jan Havlík pocházel z kamenické rodiny libošovických Paříků (jeho bratr se přímo staral o provoz lomů). Vyprávěl, že si jeden z dělníků přinesl nákres a někdy po polovině 19. století vytvořil plastiku během polední přestávky. Děda znal dokonce i jméno tvůrce.
Sběratel Josef Scheybal st. mi roku 1962 ukázal výtisk povídky "Poustevnice v Lažanských lomech", kterou publikoval roku 1917 v Kalendáři k uctění největějšího Srdce P. Ježíše a P. Marie (velké vydání) na rok 1918 na str. 113-127 troskovický učitel Bohumil Bouška (1864-1935). Povídku jsem tehdy ofotografoval a kopie rozdal několika zájemcům. Bouška byl snaživý grafoman, který se dovedl pružně přizpůsobit situaci, takže z původního rakousko-uherského vlastence se stal vlivem okolností oslavovatelem legionářů, samostatnosti, Sokolů i republiky.
"Poustevnice" je typickou ukázkou Bouškovy tvorby. Drobnou, historicky doloženou skutečnost spojí s dokonalou znalostí kraje (byl konečně funkcionářem KčT a redaktorem turistického časopisu "Zpravodaj českého ráje", v jehož jediném ročníku přetiskl i některé své povídky). Námět domyslí a doplní podrobnostmi, aniž by vadily historické nesrovnalosti. Historickou skutečností v "Poustevnici" je Jan Adam Netolický, který, když "prvý sňatek s dívkou stavu měšťanského byl nátlak otcův v niveč obrácen" - jak píše J. Pekař, oženil se s Valburgou z Bredy a zemřel bezdětný roku 1769" podkopav si zdraví rozmařilým životem". Bouška nepsal historii, ale povídku. A tak nahradil měštku selskou dívkou Žofií Bořanovou. Milenci se setkají ve svitu měsíce pod mohutnou Semtinskou lípou (vysazena až kolem roku 1730), která byla v polovině 18. století jen malým stromem. Kvetoucí ves Proseč, ze které dívka pocházela, zanikla během třicetileté války, ale Bouškovi vydržela až do 18. století a dle jeho podání byla zničena zlobou druhé manželky Jana Adama, tedy Valburgy z Bredy. Netoličtí už nežili na Kosti, ale v pohodlně zařízeném zámku ve Vlčím Poli.
Po vypálení Proseče odchází otec, sedlák Jáchym Bořan do Lažanských lomů, kde žije jakou poustevní a časem se u něho objeví i jeho dcera. Jan Adam, bloudící krajinou, se dostane k jejich jeskyni právě v okamžiku, kdy žofie umírá, odpouští mu a Jan Adam umírá zároveň s ní. Příběh je naplněn vírou v Boha, jak to vyžadovala publikace, v níž je otištěn. Bouška konečně pravidelně kromě záměrů výchovných a vlasteneckých pěstoval i záměry náboženské.
S lidovou tvorbou a dokonce snad barokní, jak bylo nedávno uvedeno, nemá povídka vůbec nic společného, to by pak bylo možno pokládat Bouškovu povídku ze Semína "Hlavatá skála pod Troskami" za produkt dokonce písemnictví gotického. Na lidové podání je příliš rozvlekle romantická. Nenajdeme o ní zmínku v žádném souboru pověstí z okolí, nezná ji ani J. Š. Kubín (Lidové povídky z Podkrkonoší). Upadla do úplného zapomenutí a nebýt upozornění J. Scheybala, sotva bychom o ní věděli.
Zdroj: Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí.
Ročník 1, číslo 1. Prosinec 1994. Strana 32-34.