Poustevnice v Lažanských lomech
Pověst od Bohumila Boušky
U vesnice Vesec mezi Sobotkou a Kostí nalézala se ještě v 18. století osada Proseč. Dnes po ní není ani památky. Mnohé klidné vesničky vzaly v těch bouřlivých dobách české minulosti za své a neví se dnes už ani, na kterém místě stály.
Proseč chovala tenkrát klenot v sobě, miloučký jako něžná holubička, sladký jako med, čistý jako anděl. Byla to dcera svobodného sedláka pana Jáchyma Bořana, jménem Žofie. Hezounká ta dívčina byla milována všemi lidmi robotnými v Proseči i ve vůkolí. Měli ji rádi pro její milé ke všem chování. Pomáhala ráda trpícím, když museli robotníci, když museli na panské v dobách nepřetržité panské roboty na panská pole jíti a do práce, a zanechali svá políčka a úrodu na pospas povětrnosti měnlivé. Žofinka sama těm nejchudším a nejbídnějším šla na jejich políčka pomáhati, nebo sama tam pracovala a přiměla svého otce, že na večer svým potahem obilí její rukou posekané a svázané, do stodůlek chudých odvezl.
Na Kosti sídlel tehdáž pan Kazimír Netolický, rytíř z Eisenburka, který měl jediného syna Jana Adama. Jednoho krásného večera vracel se mladý rytíř z toulky po okolních lesích, na zvěř bohatých, do hradu. šel přes Libošovice, velikou vesnici, as půl hodiny od Kosti směrem severním se rozkládající, zamířil po polní cestě dosti široké a došel až k nádherné Semtinské lípě, doposud mezi Libošovicemi a Kostí majestátně k nebi trčící. Staletá tato lípa má mohutný kmen, s obrovskou, rozloženou korunou. Tato koruna má podobu pravidelné, dole sploštělé koule. Kmen sotva obejmou čtyři dorostlí lidé nataženými pažemi.
Měsíc krásně své bledé paprsky vysílal na čarovný ten kousek země a osvětloval celé nádherné to okolí až k památným Troskám, které v dálce se jevily jako dvě štíhlé, do nebe šnící věže, mezi nimi mohutné zdi hradu se zdvíhaly. Na druhé straně bylo vidět kulatou věž Humprechtu, vystavěného po způsobu tureckých harémových věží roku 1666 Janem Humprechtem černínem. Bledé paprsky měsíce zalily lesknoucí se střechu tohoto tureckého hrádku, obklopeného nádhernou zahradou, uzavřenou kamennou zdí.
Pan Jan Adam stanul nedaleko Semtinské lípy a rozhlížel se po tomto nádherném okolí, osvětleném magickým světlem měsíce, kolem něho řadily se na obloze a kupily miliony velkých i malých jasně zářících hvězd. Díval se snad pohnut na ten krásný kout země, který náležel jejich rodu a zrak jeho sunul se z jednoho místa na druhé. Pojednou se mu zdálo, že tam pod košatou lípou něco zašustilo. Ruče se tam obrátil a zarazil se. Doba ona byla pověrčivá a panstvo jakož i obecný lid náchylno k strašidelnictví.
Tam pod mohutnými větvemi Semtinské lípy, polo ve stínu stála štíhlá postava ženy, oblečena v bílý šat. „Tys žena?” šepl rozpačitě. „Ano, já jsem žena.” „Jsi má poddaná”, nutil se rytíř do přísného tónu. „Jakým právem pobýváš v tuto večerní dobu pod lípou? Toť jest záhadné a zaslouží si vyšetření.” „Nejsem Tvá poddaná pane Adame, a mám právo pobývati, kde chci, tudíž i pod touto lípou” odpověděla.
To ho docela spletlo. Zapomněl na vnucovanou přísnost a stal se důvěřivým, jak měl spíše v dobré měkké své povaze. „Ty nejsi mou poddanou?” pravil a žasl, když popatřil na krásnou a lepou dívku, která nyní vyšla ven ze stínu lípy a stanula proti němu na měsíčními paprsky osvětleném prostranství. „Jsem dcera Jáchyma Bořana, svobodníka z Proseče.” „Ach, Žofka!” zvolal rytíř. „Už jsem o Tobě slyšel mnoho krásného i nepěkného!” „Krásného i nepěkného?” řekla dívka a dala se do smíchu. „Ano, krásného i nepěkného”, opakoval zmatený rytíř. „Krásného, že jsi rozkošná, nejkrásnější žena na mém panství a snad ještě dále do kraje.” „Ušetři si pane toho lichocení”. A nepěkného?” „Nepěkného?” že pomáháš chudým těm rebelantům, že na jejich polích pracuješ, když oni musejí na robotu. Tím je vlastně popuzuješ proti milostivé vrchnosti, když jim ukazuješ citlivé srdce a ukazuješ jim, že nemají ani tolik času, aby pro práci na panském svá pole sklidili.” „A není to pravda, pane Adame? Sám to nyní uznáváš, že ten lid je dřen bez nože i s noži, že nemá ani kdy, aby sklidil se svých políček to nejnutnější, co potřebuje ku svému živobytí, ku zahnání hladu, aby nezemřel.” Takto až troufale promlouvala spanilá dívka k panu rytíři.
Pan Adam Netolický, rytíř z Eisenburka, sám bydlel na Kosti. Rodiče jeho bydleli ve Vídni. Jen on sám po několik měsíců trávíval zde, užívaje hojně procházek a lovů v okolních hustých lesích.
Jedné neděle se ukázal v Libošovicích v kostele též urozený pan Jan Adam, pán panství a těchto robotníků, obývajících okolní vesnice. Bylo to překvapení pro všechny. Nevěděli k čemu to přičísti. Ale brzy se přesvědčili a dozvěděli. A to bylo opět strkání hlav dohromady, šuškání, a mluvení.
Žofinka dobře věděla, vždyť si to včera pod Semtinskou lípou umluvili, že se veřejně sejdou nyní v kostele. Již plné dva měsíce docházeli oba milenci pod Semtinskou lípou na dostaveníčko.
Pan Adam ji miloval a pomýšlel, skutečně na to, vzíti si Žofičku za manželku, ale přece se bál na to myslit, co tomu řeknou jeho rodiče, zvláště matka, která byla nesmírně hrdá a cenila svůj rod a své šlechtické postavení nesmírně vysoko. Pan Adam byl rozhodnut přistoupiti k sňatku a učiniti tak dříve, než se o tom vůbec někdo dozví. Domýšlel se, když bude už jednou oddán se svou milovanou dívkou, že matka se s tím usmíří. Proto sdělil svůj úmysl své vyvolené a proto veřejně se s ní sešel onu zmíněnou neděli v kostele v Libošovicích.
Pan Adam před kostelem před shromážděnými lidmi vesnickými podal Jáchymovi Bořanovi svou pravici, kterou rozpačitý svobodník upřímně po staročesku stiskl.
Po cestě domů z kostela sdělil pan Adam otci milované Žofinky své rozhodnutí. Jáchym udiveně se díval na pána hradu Kosti a nemohl tomu hned uvěřiti, co teď právě byl slyšel. Jeho dcera se má státi chotí rytířovou a skutečnou paní na staroslavném hradě Kosti!?
Jáchym Bořan se starostlivě na oba podíval a smutně pokýval hlavou: „Já nevěřím, že by se tvoje paní máteř smířila pak s tím, co jsi učinil. Ale nebudu se vám stavěti v cestu, nebudu. Jsi muž a dovedeš se své ženy zastati a o svou ženu pečovati, kdyby snad tě mělo potkati vydědění pro neposlušnost tvou.”
Za té řeči došli až do vesnice Proseče. Hned na kraji vesničky stál veliký a úhledný statek Jáchymův, svědčící o zámožnosti a pořádkumilovnosti jeho majetníkův.
Druhého dne byl odbýván jednoduchý sňatek pana Jana Adama Netolického, rytíře z Eisenburka, se Žofií, dcerou svobodníka Jáchyma Bořana z Proseče v zámecké kapli na hradu Kosti. Blažených několik dnů uplynulo od svatby novomanželům. Konečně odhodlal se Jan napsati dopis svým rodičům do Vídně. Vylíčil jim, jak poznal ušlechtilou Žofii, kde se s ní seznámil, a jaké štěstí s ní prožívá jako s řádnou svou manželkou a žádal své rodiče o odpuštění a o požehnání. Celých čtrnácte dní minulo od odeslání dopisu a žádná odpověď. Konečně za čtyři neděle bylť překvapen hrad a všechno jeho obyvatelstvo návštěvou dvou těžkých kočárů. Přijel starý rytíř, pan Václav Kazimír Netolický, se svou paní a svým služebnictvem. Setkání rodičů se synem bylo velmi chladné a napjaté. Starý pán podal sice synovi ruku, kterou tento vřele políbil, ale když chtěl jíti pan Adam k paní máteři své, velitelsky jej od sebe odmítla.
Po ostré roztržce zvolala paní Magdaléna:
„Vyháním tu selskou pýchu! Nesmí býti ani hodinu tvou ženou! Okamžitě se dáš s ní rozvést! Vyhlédla jsem ti nevěstu rovnou postavením a rodem rodu našemu. Hraběnka Walburga z Wrede sem zítra přijede a s ní se oženíš!”
Zoufalost zmocnila se pana Jana Adama a Žofie, která se dala do usedavého pláče.
„Co teď?” zasténal.
„A to ty nevíš?” zvolala mladá jeho paní, slyšíc tato bezradná slova.
„Jako muž jednej a jako milující manžel svou ženu chraň. Zde ovšem zůstat nemohu.”
A mladá žena poskočila a sháněla své šaty. Naházela vše do jednoho rance a svázala jej pevně. Pak vyšli spolu z pokojů ven na chodbu, nesouce oba svá zavazadla. Sotva ale byli na hlavních schodech se ocitnuli, vyhrnulo se z pokoje naproti schodům několik zámeckých drábů. Vrhli se na pana Adama
a překvapeného šlechtice zatáhli do onoho pokoje, který za ním uzamkli. Pak vzali pod paží paní Žofii a ač se bránila, vyvedli ji do podhradí a odtud jinou branou ji vyhnali ven. Vzchopila se a prchala odtud domů, do Proseče, do rodného statku.
Pana Adama věznili v zámku a denně několikrát ho navštěvoval otec a zase paní Magdaléna, užívala slov svých výmluvných, aby mu z hlavy lásku k Žofii vyhnali a získali ho pro své záměry.
Přijela návštěva na hrad. Panna hrdá, nalíčená. Zůstala celých čtrnáct dní a za tu dobu hleděla si lichocením a paráděním se Adama nakloniti. Staří zatím pracovali jinak, aby věc se brzy k jejich přání skončila. Podali žádost o rozvod. Stálými hrozbami donutili pana Adama k podpisu.
Mladý, zoufalý šlechtic vyběhl z hradu a seběhl po srázné silnici do vesničky pod Kostí se rozkládající. Kousek cesty dále od hradu byla panská krčma. Byla to stará krčma, pocházející z roku 1516. Na tomtéž místě stojí dosud. Jest v majetku Karla Heligara, kterýžto rod dlouhá léta na této hospodě šenkováním se zanášel.
Pan Jan Adam vletěl do velké jizby, kde u stolu sedělo několik sedláků, popíjejících chmelovinu. Po půlnoci odnesli zavoláni Helikarem zámečtí služebníci urozeného pana Jana Adama, do němoty zpitého, domů.
To se ví, že se o tom nemlčelo, a druhý den to vědělo celé daleké široké okolí a vědělo také, proč to pan Adam udělal. Doneslo se všechno ovšem také na Proseč do statku Jáchyma Bořana. Žofie se v poslední dny ovšem nesmířně trápila. Proplakala celé noci.
V Praze byl rozvod proveden a listina o tom doručena panu Janu Adamovi a Žofii. Padla do mdlob, když tu listinu do ruky dostala a četla černé na bílém, že už není Adamovou ženou.
Za měsíc na to vstoupil Jan Adam do stavu manželského s hraběnkou Walburgou z Wredu.
Hrdá šlechtična tato nestarala se pak dále o rozrušeného manžela svého. Jen když se stala paní na Kosti. Pocítili to i poddaní robotníci, že vladne nad nimi krutá ruka. Lidé neměli co jísti, zvýšená robota na ně těžce dolehla a proto se bouřili proti vrchnosti. Paní Walburga povolala na ně vojsko z Mladé Boleslavi, které rebely důkladně zkrotilo a mnoho jich postřílelo nebo na Hradě Kosti do lidomoren a žalářů uvrhlo.
A pan Adam?
Ten se toho nevšímal. Opíjel se a spouštěl se úplně. A když ho napadla jiná jasná chvíle, zatoulal se lesy do Proseče a za večera a v noci obcházel stavení Jáchyma Bořana, hledaje Žofii.
Ale Žofii nenašel. Hned po jeho sňatku s hraběnkou Walburgou odešla z domova. Vstoupila kdesi do kláštera.
Hraběnka nevšímala si svého manžela, ale toto jeho noční bloudění kolem statku Jáchymova v Proseči ji rozčilovalo. A žárlivost a vztek hnaly hrdou paní ku pomstě. Svými pochopy dala jedné noci zapáliti statek svobodníka Bořana. Nebylo tehdáž hasidel, nebylo na blízku tolik vody, aby se mohl oheň uhasiti. Od hořícího statku Jáchyma Bořana chytly i ostatní statky a chalupy robotníků na Proseči. Do rána nebylo z útulné a hezké té vesničky nic.
Uplynulo půl roku. Poměry na Kosti byly čím dál horší. Lid byl sužován a nemilosrdně týrán. žaláře na Kosti byly přeplněny. Hlasité kletby vysílali robotníci na svou trýznitelku k nebesům. Najednou zase vypukl hlad a za hladem přišel na tento kraj ještě hroznější host - mor. Lidé umírali houfně. Nikdo nedovedl poradit, nikdo nedovedl pomoci. Ale mezi lidem trousily se pověsti, že ve skalách, v ohromných Lažanských lomech pískovcových, kde vrchnost brala kámen na stavby a z milosti to dovolovala i svým poddaným, zdržuje se poustevník, který zná léčivou moc bylin lesních a který už mnoha lidem před hrozným tím morem pomohl. I putovali tam lidé a odnášeli si od něho různé léčivé byliny, které jim pomáhaly a před nemocemi je chránily. Ve hluboké skalní jeskyni v Lažanských lomech dvě lůžka z vonného mechu byla upravena. A nebudu dlouho napínat mysl mně milých čtenářů. Byl to Jáchym Bořan a Žofie. Po těžkých životních zkouškách chřadla Žofie den ode dne.
Jednoho dne putoval pan Jan Adam, jsa těžce též nemocen po lesích, až zabloudil do Lažanských lomů. Stanul najednou v bludišti skal vysoko vztyčených. Teď statný muž pokladá na lesní mech před jeskyni ženu - poustevnici. Poznal ji, byla to jeho drahá, vroucně milovaná žena Žofinka. Sklesl u ní na kolena a svezl se docela na zem. Podívala se na něho upřímně, radostně a podala mu s námahou pravou ruku. Uchopil ji a líbal vroucně. Nahnula se hlavou k němu. ústa jejich se spojila. Ano, stichli v tom jediném posledním polibku navždycky.
Jáchym naložil si mrtvolu Jana Adama na rameno a nesl ji lesy a skalami na Kost. Tam rytíře položil na zem před paní hraběnku a odešel.
To stalo se 20. září 1769.
Jáchym se vrátil do Lažanských lomů. Pochoval svou dceru před onou jeskyní a přivalil na hrob obrovský kámen. Pak zmizel z Lažanských lomů a nikdo ho zde více nespatřil. Vypravovalo se, že zašel dolů do Chorvatska, kdež vstoupil do našeho císařského vojska, bojujícího s Turky, a že tam kdesi padl...
Kdosi neumělou rukou na jednom balvanu v hořejší části Lažanských lomů vytesal postavu poustevnice s dlouhým křížem v ruce. Jestli je to na onom místě, kde poustevnice Žofie spí svůj klidny sen - to nevím, ale těší mne, že někdo tímto obrázkem památku její zvěčnil.
Kdykoliv jdu na procházku od Podsemínského mlýna a rybníka Lažanskými lomy k Libošovicům, vždy u tohoto prostého pomníčku postojím a do dob dávno minulých se zamyslím.